Romány
|
Romány |
|
Vzhledem k tomu, že k množství rovin, které Eco ve svých románech používá i k početným možnostem interpretace jeho děl, se (nejen na internetu) vyskytuje článků více než dost, rozhodla jsem se ukázat, jak Eco sám části postupu při psaní románů popisuje:
[...] je pravda, že existuje jistý druh počáteční myšlenky a velice přesné fáze procesu, který se postupně rozvíjí. [...] Jméno růže vzniklo, když jsem byl zasažen představou vraždy nějakého mnicha v knihovně. [...] S Foucaultovým kyvadlem to bylo složitější. Zárodečnou představu - vlastně dvě zárodečné představy, jak uvidíme - jsem si šel vyhledat, tak jako psychoanalytik, který postupně vytahuje pacientovo tajemství z nesouvislých vzpomínek a snových útržků. Napadly mě dva obrazy. Ten první, obraz Kyvadla, které jsem poprvé viděl před více než třiceti lety v Paříži a které na mě udělalo dojem. [...] Ve druhém obrazu, který se mi vnutil, jsem byl já sám, jak hraji na trubku na partyzánském pohřbu. [...] Problémem bylo pouze: jak se dostat od kyvadla k trubce? Odpověď na tuto otázku mi zabrala osm let, a je to román.[...]jsem při psaní Jména růže strávil celý rok, pokud si dobře vzpomínám, aniž bych napsal jedinou řádku (a u Foucaultova kyvadla jsem tak strávil přinejmenším roky dva a stejně o Ostrova včerejšího dne). Četl jsem, kreslil obrázky a diagramy, vymýšlel si svět. Tenhle svět musel být co nejpřesnější, tak abych se v něm mohl pohybovat s naprostou důvěrou. Kvůli Jménu růže jsem nakreslil stovky labyrintů a plánků opatství na základě jiných výkresů a míst, která jsem navštívil, protože jsem potřeboval, aby všechno fungovalo, potřeboval jsem vědět, kolik času zabere dvěma postavám, aby v hovoru přešly z jednoho místa na druhé. A to určovalo také trvání dialogů. [...] Kvůli Foucaultově kyvadlu jsem strávil spousty večerů, až do zavírací hodiny, v Conservatoire des Arts et Métiers, kde se odehrávaly některé z hlavních událostí příběhu. [...] Kvůli Ostrovu včerejšího dne jsem byl samozřejmě v jižních mořích, v přesné zeměpisné poloze, o níž vyprávím, abych viděl barvu moře, oblohy, ryb a korálů - a to v různých denních dobách. Ale také jsem dva nebo tři roky pracoval na výkresech a modýlcích tehdejších lodí, abych věděl, jak velká mohla být kajuta nebo komůrka (prostor pod schodištěm), a jak se dalo dostat z jedné do druhé. Když se mě před nedávnem jeden zahraniční nakladatel zeptal, jestli by nestálo za to připojit k románu výkres lodi, jako se to dělalo ve všech vydáních Jména růže s plánkem opatství, pohrozil jsem, že to předám právníkům. Ve Jménu růže jsem chtěl, aby čtenář dokonale pochopil, jak to v opatství vypadalo, v Ostrově jsem chtěl, aby byl čtenář zmatený a už se nedokázal orientovat v malém labyrintu té lodi, která chystala stále nová překvapení. Ale abych mohl vyprávět o temném, nejasném prostředí, vnímaném ve stavu mezi snem, bděním a alkoholovým opojením, a zmátl tak čtenářovy myšlenky, potřeboval jsem, aby moje myšlenky byly převelice jasné a abych vždy psal s ohledem na strukturu lodi vypočtenou na milimetr přesně.
Jakmile je jednou tenhle svět nakreslený, následují slova, která (pokud jde všechno dobře) vyžaduje svět spolu s událostmi, k nimž tam dochází. Proto je styl Jména růže stylem - stále homogenním - středověkého kronikáře, tedy přesný, věrný, naivní a užaslý, příležitostně plochý (řeholníček ze čtrnáctého století nepíše jako Gadda, ani nevzpomíná jako Proust). Naopak v Kyvadle musela do hry vstoupit pluralita jazyka: učeného a archaizujícího, kterým mluví Aglié, pseudodannuziovského, kterým mluví Ardenti, roztržitě a ironicky literárního (chtěného a protrpěného) Belbových tajných files, obchodnického a kýčovitého Garamondova, a studentských rozhovorů třech redaktorů během jejich nezodpovědných fantazií, schopných smíchat vzdělaná odvolání e slovními hříčkami pochybného vkusu. [...] tedy (i) vycházíme z nějaké výsevní myšlenky a (ii) výstavba světa ovlivňuje styl.
[...] neexistuje jednotný způsob, jak napsat román. Alespoň pro mě. Vím o autorech, kteří se probouzejí v osm hodin ráno a pouštějí se do psaní od půl deváté do dvanácti a pak přestanou a až do večera se jen tak baví. Já ne. Především při psaní románu se akt psaní dostaví až potom. Nejdřív čtu, sestavuji tabulky, kreslím portréty postav, mapy míst a schémata časových sekvencí. A tyto věci se dělají fixem nebo na počítači, to záleží na daném okamžiku, na tom, kde zrovna jsme, na typu narativní myšlenky, na údaji, který chceme zaznamenat: na zadní stranu vlakové jízdenky, když nás myšlenka napadne ve vlaku, do sešitu, na kartičku, kuličkovým perem, do magnetofonu, kdyby to bylo nutné, i ostružinovou šťávou. Pak se mi stává, že vyhazuji, trhám, škubu, někde zapomínám, ale mám krabice plné sešitů, štosů různobarevných stránek, kartiček, dokonce i kancelářských papírů. A tahle neuspořádaná rozmanitost podpěr mi tu slouží jako mnemotechnická pomůcka, protože si pamatuji, že tu a tu poznámku jsem si načmáral na papír s hlavičkou jednoho londýnského hotelu, a že první strana té a té kapitoly byla načrtnuta v mé pracovně na světlemodře linkované kartičce, a Mont Blancem, zatímco následující kapitola byla nejdříve napsána na venkově, na zadní stranu recyklovaného konceptu.
Nemám metodu, dny, hodiny, období. Ale mezi druhým a třetím románem jsem si vypracoval zvyk. Sbíral jsem nápady, psal poznámky, dělal provizorní črty, kde se dalo, ale pak, když jsem mohl strávit alespoň jeden týden ve svém domě na venkově, psal jsem tam kapitoly na počítači. Když jsem odjížděl, vytiskl jsem je, opravoval a pak jsem je nechával dozrát v zásuvce až do příštího návratu na venkov. Definitivní verze mých prvních tří románů byly napsány tam, obvykle během patnácti nebo dvaceti dní vánočního pobytu. Proto jsem si začal pěstovat pověru (já, který jsem tou nejméně pověrčivou osobou na světě, procházím pod žebříky, přátelsky zdravím černé kočky, které mi přebíhají přes cestu, a abych vytrestal své pověrčivé studenty, dávám termíny svých zkoušek na univerzitě na úterý nebo pátek, za předpokladu, že je to třináctého nebo sedmnáctého): téměř definitivní verze, až na menší korektury, musela být dokončena pátého ledna, kdy mám narozeniny. Kdybych v tom roce nebyl hotov, čekal bych na další (a jednou, jelikož jsem byl skoro hotov už v listopadu, vše jsem odložil, abych to mohl dokončit v lednu).
Z: Eco, Umberto. Jak píšu
| Hlavní strana | Životopis Umberta Eca | Romány | Teorie interpretace | Prameny a odkazy |